Naši trenéři
Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou shrnout všechny lidičky, kteří nějakým způsobem ovlivnili naše "agilitění" - řazeno chronologicky v opačném pořadí - od toho aktuálního k těm předcházejícím, samozřejmě se někteří z nich chvílema navzájem prolínají :-)
Antonín Grygar
Tuším v roce 2002 k nám do Kladna osud poslal Tondu Grygara, trenéra s velkým "T", který už tehdy byl uznávaný jak u nás, tak v zahraničí a to nejen jako trenér, ale i jako mezinárodní rozhodčí. Tenkrát trénoval v Kladenské sportovní hale závodníky z celé republiky, většina z nich byla v reprezentaci a já, protože jsem to měla blízko (jen oněch 6 km oproti ostatním, kteří na noční tréninky cestovali často i přes půl republiky) jsem pod záminkou zvykání Charlieka na rozhodčího - chlapa chodila pravidelně sledovat jak taková agilitní špička trénuje a začala zvažovat, jestli svůj sen - startovat na MS s Vinnie - myslím opravdu vážně. Oproti pohodové atmosféře u Martiny, tréninky s Tondou tehdy probíhaly v dosti autoritativní atmosféře (alespoň při pohledu "zvenčí" to tak vypadalo), všichni makali až z nich teklo a já si přestávala být jistá, že tohle bych mohla někdy zvládnout. Jednoho dne (na podzim roku 2005), však dozrál čas k tomu a já s Vinnie stanula na tréninku u Tondy mezi těma profíkama a měla šílený strach, že budu vyhozena pro neschopnost hned po prvním tréninku. Začátky byly krušné, nevěděla jsem si s jiným tréninkovým přístupem rady (hlavně s vyššími nároky na naše výkony), fyzicky jsem na tom nebyla nejlíp, psychicky to nebylo o mnoho lepší, často jsem to chtěla vzdát, ale Martina Podešťová mi řekla, že když jsem si tu cestu zvolila, že musím bojovat ikdyž se mi to nelíbí a ikdyž mě to stojí víc úsilí než jsem si původně představovala (dnes už chápu, že výsledky jeho svěřenců jsou poctivě vydřené......). Tonda mě dodnes nevyhodil, stále s ním trénuji (jednu dobu jsem za ním dojížděla několikrát týdně i 50 km tam a 50 km zpět!) a dnes můžu říct, že už i moc ráda. Od loňského roku trénuji s Tondou i individuálně a to dodalo našemu trénování zase další rozměr..... Když už se mi zdá, že se blížím k vysněnému cíli, Tonda pootevře další vrátka a ukáže mi, že je stále na čem pracovat, že furt mám prostor ke zlepšení. Ačkoliv jsem se toho za ty roky hodně naučila, má na mě stále další a další nároky a stále je to pro mě náročné :-) Nicméně každého dalšího tréninku se nemůžu dočkat, těším se na něj jak malé děcko na Vánoce a mám-li týden bez trénování, pociťuji, že mi to moc chybí. Dnes už chápu, proč ti lidé byli ochotni se na tréninku zpotit s odpuštěním "jako prase", protože ten pocit euforie po tréninku za to opravdu stojí!!!!! Tonda se za ta léta hodně změnil (nebo alespoň mě to tak připadá), ačkoliv je stále ke svým svěřencům hodně náročný, dokáže vést trénink v přátelské atmosféře..... Není příliš trenérů, kteří dokáží z lidí dostat maximum a člověka připravit nejen po agilitní stránce, ale také po stránce psychické či fyzické - byť ta příprava byla (a stále je!) pro mě dost náročná - to nepopírám :-) Ačkoliv se Tonda tvářil dost nedůvěřivě když jsem mu hned na prvním tréninku řekla, že bych chtěla být v reprezentaci, výrazně mi pomohl a dodnes pomáhá se vším, s čím je třeba. Zdá se, že i sen - startovat na MS jako závodník se mi v roce 2008 v Helsinkách splnil, v roce 2009 v Rakousku se mi splnil podruhé a tentokrát jsem si to tam už opravdu užívala....... V roce 2012 jsme spolu dokázali vybojovat i první medaili z Mistrovství světa (a já pevně věřím, že to není medaile poslední!!!!), tentokrát mi tekly slzy štěstí, a ten pocit rozhodně stál za tu dlouhodobou dřinu a za ty hodiny a hodiny pocení se na trénincích!!!! Líbí se mi, že nedělá rozdíl v tom, co má kdo za plemeno, trénuje především lidskou část týmu a to vždy v rámci jeho schopností, resp. vždy o trochu víc, aby se pak v závodě dostal člověk na své maximum..... Přitom každý si v jeho tréninku najde to, co potřebuje - jak lidé s ambicemi, tak ti bez...... Nechává nám hodně volnosti v tom, jaké zvolíme vedení, netlačí nás do konkrétního provedení sekvence pokud sami nechceme, když vybereme špatné vedení - nechá nás samostatně přijít na to, že jinak by to bylo lepší (někdy si říkám, proč mě sakra nechal udělat tuhle chybu a neřekl to dřív, ale přitom vnitřně vím, že i to má svůj účel......). Nechává na nás jakou metodu použijeme k nácviku slalomu, zon aj. Každý trénink je jiný a něčím zajímavý, neustále vymýšlí nové prvky. Je přísný, ale spravedlivý a přitom dokáže být zároveň empatický...... Tondo, naučil jsi mě a stále učíš mnohému (konkrétní výčet by byl hodně, ale FAKT hodně dlouhý - tak třeba někdy příště.....), od drobných detailů až po celkový projev na parkuru a přístup k tréninku, ale i tomu, co není pouhým okem viditelné, něčemu, co je uvnitř..... Tobě především vděčím za to, kde jsem..... Ovlivnil jsi mě i v mém instruktorském počínání. Moc si tě vážím a obdivuji kolik lidí jsi dokázal za svou trenérksou kariéru dostat "na vrchol". Já osobně ti za vše moc děkuji a doufám, že nebudeš nikdy litovat času, který mi věnuješ!!!!!! DĚKUJU!!!!
Susan Garrett
U této trenérky jsem byla pouze účastníkem online kurzu, ale i tady jsem se mnohému naučila. Její systém je propracovaný s výborným PR a umí dovednosti předávat i takto na dálku lidem z celého světa a to napříč plemeny...... Trochu jsem se cítila "oklamána" v dobrém slova smyslu sloganem 5 Minut denně - neb množství informací a dovedností rozhodně přesahuje rozsah 5 minut za den (tím spíš, že cvičím se 3 psy!), je to trénink jako každý jiný, který vyžaduje úsilí a pravidelnost. Ale alespoň mám co číst za dlouhých zimních večerů a zároveň se přitom zdokonalovat v jazyce anglickém a jako bonus na téma, které mě zajímá!!!! Mile jsem byla překvapena, že i s průměrnou znalostí angličtiny jsem schopna všemu porozumět včetně Coaching callů - ty mi komplikoval pouze časový posun :-) Její přístup je zároveň životním stylem :-) Já si ráda dělám věci po svém, tudíž mým životním stylem se její škola nejspíš nikdy nestane, sice by byla pro psy snadno čitelná, ale pro mě velmi stereotypní a to mi nevyhovuje. Je fajn, že většina věcí funguje i sama o sobě bez těch provázaností s běžným životem. Její metodě 2x2 vděčím za to, že moji pejskové slalom milují víc než tunel (díky Susan!!!!!) - možná by se hodil i nějaký seminář jak naučit pejska milovat tunel, ale to už je jiná kapitola :-)
Jakko Suoknuuti a Janita Leinonen
Jakko a Janita pracují trochu odlišným stylem než jsme v Čechách běžně zvyklí. Většina psovodů není zvyklá pracovat s trenérem individuálně po daný časový úsek v kuse (cca 20 minut), takže málokdo z toho vytěží pak maximum neb jak psovodova, tak pejskova kondice a schopnost koncentrovat se na 100% na to není připravena...... Líbilo se mi, že jsme parkur po prohlídce společně prošli a prodiskutovali různé způsoby vedení jejich výhody a nevýhody. Při praktickém tréninku pak trvali na tom, abychom zkoušeli jejich styl vedení z čehož jsem byla nadšená už méně neb se nedalo prakticky porovnat, zda jiný způsob vedení by nebyl rychlejší a pro daného psa efektivnější a není nad to, když si můžete jako psovod různá vedení vyzkoušet a na vlastní kůži pocítit jaký je v tom rozdíl. Trochu mě mrzelo, že za celý víkend byl postaven pouze jeden parkur u Janity a jeden u Jakka na kterém se postupně všichni vystřídali, takže vlastně za celý víkend jsme zaběhli POUZE 2 parkury a to ještě ne celé, neb málokdo se dostal až do cíle :-) Jelikož jsem zvyklá se učit i tím, že ostatní pouze sleduji, nevadilo mi ani tak to, že jsem běhala jen 20 minut v kuse za den, ale spíš to, že jsme celý víkend byli nuceni sledovat stále jednu trať a když už dvacátému psovodovi v pořadí bylo opakováno totéž, přestávalo mě to bavit. Jinak přístup k lidem velice trpělivý, na každého se mile usmívají a jsou velice příjemní a přátelští :-)
Silvia Trkman
Tak Silvii Trkman jsem zpočátku tajně obdivovala na všech velkých zahraničních závodech, na kterých jsem ji potkala - např. EO nebo když jsem byla fandit jako fanoušek na MS..... Byla neuvěřitelně usměvavá, příjemná a přátelská i k lidem, které neznala osobně. Líbilo se mi na ní s jakou lehkostí parkurem vždy prosvištěla, jak si dokázala celý běh spolu se psem užívat a to už od prvního vkročení na parkur až po poslední vítězné gesto - jakoby vůbec nebyla nikdy nervozní a to ani v případě, že běžela finále z 1. místa. V cíli vždy kromě pochválení psa ještě stíhala dělat cukrbliky na přítomné fotografy a to i v případě, že jí běh nevyšel jak chtěla - zkrátka závodník jak má být..... Jakmile se mi jednou naskytla příležitost ji osobně poznat, účastnila jsem se jejího semináře u Opavy a tam jsem se znovu přesvědčila, že i nekolikanásobná mistryně světa je jen obyčejný člověk :-) a že tím, že člověk vyhraje MS agility nekončí..... Líbí se mi její přístup ke psům a výcvik pomocí shapingu :-) a líbí se mi, že dokáže lidi během trénování neskutečně chválit :-)
Olga Edrová
U Olinky jsem byla dvakrát v létě na táboře a i za těch pár dní mě v mnohém ovlivnila. Bylo pro mě překvapující, jak na Zetoru cíleně a systematicky pracují na technice, jak umí rozběhat snad každého pejska na maximum jeho možností. Olina mi taktéž nesmírně imponuje svou schopností na Mistrovství světa připravit jakéhokoliv psa a dokonce s ním získat medaile..... Moc hezky se mi sleduje, jak dokáže s naprostým přehledem a lehkostí vodit psa po parkuru. Jako trenér již připravila nejednoho současného reprezentanta. Olinko, i tobě moc děkuji za vše, čemu jsi mě naučila!!!!! A je pro mě velkou ctí, že sis svého budoucího šampiona vybrala právě z mé chovatelské stanice a věřím, že o Bodiekovi ještě uslyšíme :-)
Martina Podešťová
Po marném boji, kdy mi Charlie utíkal z parkuru a snažil se mi veškeré moje snahy o agility překazit, jsem se díky povodním měla možnost podívat, jak se svými lidmi pracuje Martina. Nadchlo mě jak hezký vztah s těmi lidmi má, jaká je báječná atmosféra na každém tréninku, jak se věnuje psíkům individuálně a jak každému umí poradit, co si má s daným pejskem počít a jak jejich souhru mezi překážkama vylepšit. Sama tehdy byla v reprezentaci na mezinárodní úrovni a dosahovala nemalých úspěchů. A jelikož jsem náročná a vyhledávám si pro sebe vždy ty nejlepší učitele, rozhodla jsem se začít trénovat u Martiny, byť s neperspektivním pejskem. Zpočátku netuše, jak velký vliv bude mít na mou další agility budoucnost, ale Martina se mi od začátku věnovala stejně pozorně jako všem více nadaným kolegům a i Charlieka to pod jejím vedením začalo bavit. Časem, když jsem začala vybírat druhého pejska, mi Martina půjčila na jednu sekvenci svou Gwendolyn (šeltii) - toho dne přišel druhý zásadní zlom v mém životě a já byla rozhodnuta jako dalšího pejska si pořídit šeltičku. Dlouho jsem vybírala spojení a poté ještě déle čekala na vytoužené štěňátko (které mi samozřejmě pomohla Martina vybrat, protože já toho tenkrát o šeltiích příliš nevěděla), nicméně se to vyplatilo a s Vinnie jsem začala trénovat právě u ní a dodnes jsem ti Marti vděčná, že mám doma šeltičky a ne teriéry jak jsem původně zamýšlela..... Časem Martina napsala knížku o agility (Agility - první krůčky) a po jejím přečtení jsem byla nucena popřemýšlet jak moc se chci agility věnovat a vytyčila jsem si cíl (psal se rok 2003) tehdy dost nereálný - zúčastnit se Mistrovství světa jako závodník (tehdá jsem to řekla jen Martině, protože ostatní by se mi vysmáli do očí.....). Marti, moc děkuju za vše, cos pro mě kdy udělla a že toho nebylo málo a vše, cos mě naučila, mi dodnes pomáhá zvládat náročný to sport jakým agility bezesporu je!!!!!!
Pavla Dušková
S Pavlou se znám od samého počátku mého agilitění a provází mě nástrahami agility snad nejdéle ze všech zde uvedených lidí. Tenkrát sama trénovala u nás v Kladně a o agility toho už v té době věděla nejvíc z celého cvičáku. Umí v lidech vzbudit touhu na sobě pracovat a to ne každý dokáže. Zpočátku vypadala velice nepřístupně, ale časem jsme se díky našim pejskům hodně sblížily. Postupem let začala Pavla dělat v Kladně instruktora a tak když byl čas, trénovala jsem s ní moc ráda!!!!! Škoda jen, že toho času nebylo více :-( Na každý problém zná několik řešení (a když náhodou žádné z nich nezabere, pak vymyslí další a další) a s čímkoliv potřebuji pomoci, Pavla řešení pro nás vhodné vždy najde a hlavně - je ochotna pomoci když to člověk nejvíc potřebuje a to i v situacích, kdy už ostatní nad vámi lámou hůl..... Pavli, vážím si toho, že jsi mi stále nablízku od začátku až do dnešních dnů, vděčím ti nejen za spousty věcí konkrétních, moc ti za vše děkuji, kéž bych ti to mohla jednou nějak oplatit!!!!!!
Martina Jíchová
Martina přišla chvíli po mě do Kladna jako náš nový instruktor, který má i závodní zkušenosti a hlavně v té době dosahovala i výborných výsledků na úrovni Mistrovství republiky. Netrénovali jsme s ní dlouho, nicméně za tu chvíli mě naučila tomu (pro mou budoucí instruktorskou praxi si tohoto zjištění velice cením), že je třeba mít individuální přístup ke každému člověku i pejskovi, a že rozdílnosti plemen, ale i rozdílnosti jedinců téhož plemene, je třeba trénování přizpůsobit. Martino, děkuju!!!!!
Radana Pondělíčková
Psal se tehdy magický rok 2000 a já jako novopečená majitelka King Charles Španěla jsem se rozhodla, že chci zkusit agility. Radce vděčím nejspíš za úplně první impuls k tomu, aby se agility stalo mou nevyléčitelnou nemocí..... Byla první osůbkou v Kladně - na cvičáku U Zvonečku, kterou jsem tam tehdy potkala. Asi se jí nepozdával můj psík, který se strachy chudák celý třásl kam jsem ho to dovlekla, nicméně má na lidi dobrý odhad a tak tenkrát řekla přesně to, co měla..... Řekla mi, že to budu mít na cvičák daleko (asi 6 km), že můj pejsek opravdu nevypadá, že by se chtěl svého "polštářku" vzdát a že bych se měla nejspíš porozhlédnout po nějaké jiné "psí aktivitě"..... A bylo rozhodnuto, že to dokážu, ikdyž předpoklady pro to mám nulové..... Jsem typ člověka, který potřebuje vždycky určitým směrem nakopnout a Radce se to povedlo jednou větou. Ráďo, díky!!!!! Moje motto znělo: "Každý pejsek lze vycvičit, jen se musí chtít a hledat způsoby!" a dodnes na něj často vzpomínám, hlavně ve chvílích, kdy se mi nedaří pracovat s Blackie tak, jak bych si představovala.......